Rozhodla jsem se napsat toto svědectví, protože mám obrovskou radost. Nechci si to nechat pro sebe, chci se se všemi, co si to přečtou, podělit o to, co jsem mohla prožít před pár dny. Strávila jsem totiž osm dní na Vsetíně, kde probíhal už poněkolikáté multižánrový křesťanský festival United. Již pár let vedle festivalu fungovala skupina United Dance, kterou založila Aneta Morales. Letos se z United Dance stal pětidenní United Camp, který se skládal z tanečníků (dvě skupiny – hip hop a scénický tanec), hudebníků a výtvarníků, a vyústil do účinkování na samotném festivalu. Já jsem byla přihlášená do skupiny scénického tance (o ní teda budu hlavně psát), kde tančilo 12 dívek.
Bylo to něco úžasného! Nic tak krásného jsem snad ještě v životě nezažila. Na camp jsem jela plná obav z toho, že jsem tam nikoho neznala a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Bála jsem se, jak budu prožívat týden mezi protestanty a evangelíky, nebudu tam třeba sama katolička? Netušila jsem, co mě čeká…
Skvělé bylo, že navázat přátelství nebyl žádný problém a po pár dnech jsem měla pocit, že se s některými lidmi znám snad už roky. Všichni byli neuvěřitelně přátelští a milí. Navzájem jsme si pomáhali a podporovali se. Jelikož pocházím z profesionálního tanečního prostředí, celý život se pohybuji ve sféře, která je plná nepřejícnosti a konkurence. Tady jsme najednou všichni táhli za jeden provaz. Navzájem jsme se chválili se a dodávali si odhodlání. Modlili jsme se za sebe a každý den jsme si říkali, co prožíváme, co nás těší a co nám vadí, takže jsme o sobě věděli mnoho věcí.
Abych se dostala k samotnému tanci, každé ráno jsme začínali společnými chválami, kde jsme byli nabádáni k tomu, abychom se nebáli tančit. Mohli jsme použít prapory, šátky, zároveň jsme směli jen tiše číst Bibli, malovat, či zpívat… První den tančit nešlo snadno, ale další dny to ze mě úplně tryskalo. Chtěla jsem tančit Bohu. Od něho mám ten dar. Nebyla jsem zvyklá ze svého prostředí projevovat takto víru a bylo to krásné! Konečně jsem si uvědomila, že tanec není jen dřina a honba za úspěchy, za neustálým zdokonalováním, ale že to je dar, kterým můžu chválit Boha!
Během pěti dnů campu jsme nacvičovali a pilovali choreografii, kterou jsme pak měli předvést na hlavní scéně během festivalu. Rozumíte, na hlavní scéně! Tam kde vystupovali eSPé, Kutless, Faith Child nebo například Divine Attraction. A před několika tisíci lidmi! Samotný festival jsme tedy nestrávili jako klasičtí účastníci, přestože jsme taky měli možnost zúčastnit se některých programů, ale jako ti kteří slouží. A naší prioritou bylo vystoupení, workshopy, které jsme vedli a podobně. Byl to pro mě úžasný pocit, být součástí toho obrovského díla. Na vystoupení jsem se těšila a zároveň se děsila. Modlili jsme se zato, abychom se dokázali přestat bát, a abychom vystoupení tančili pro Boha. Když jsem tancovala a viděla všechny ty obličeje, všechny ty tváře, oči, všechny ty lidi, kteří přišli společně chválit Pána, zaplavilo mě štěstí. Nejenže jsem na campu a festivalu mohla poznat naprosto úžasné nové lidi, také jsem našla nový rozměr tance, a opět jsem si uvědomila, jak dobré je Bohu sloužit.
Ale hlavně jsem se opět setkala zblízka i s tím nejdůležitějším, s Bohem. Skrze chování všech lidí, kteří se nebáli sloužit celým svým životem, díky kapelám, díky tanci, díky umění… jsem prožila neskutečný čas, za který jsem neuvěřitelná vděčná a těším se na to, jak dále ovlivní můj život.
Monika
