Jakožto pro dobrovolníka pro mě byl zázrak už to, že jsem si směny zapsala tak, abych mohla okusit vše, co mě v programu zajímalo. V pátek jsem tedy běhala po seminářích, až jsem skončila na jednom, kde jsem vlastně původně vůbec neplánovala být. Nejdřív jsem si myslela, že jsem neschopná si rozplánovat tak toužené volno, ale když se na to dívám teď, říkám si, že Bůh je pěkný vtipálek.
Tak tedy, skončila jsem s kamarádkou na semináři Jula Slováka – „Bůh je věrný“. Konal se v tělocvičně, tak jsem si sedla na parkety dozadu pod žebřiny, dál od všech, a čekala, až si připomenu Boží věrnost. Věřte nebo ne, zrovna v tu chvíli jsem to zoufale potřebovala slyšet. A pak Julo začal.
Už jen z toho, jak tam stál, s jakou pokorou, na mě dělal dojem muže zlomeného pro Boha. Potom začal mluvit. Pořádně, do hloubky o tom, jaké trápení prožívá, s čím bojuje. A vždy dodal, že je Bůh věrný. Už při tom ve mně byla malá dušička. První slza mi ukápla, když Julo začal mluvit o svém otci, o odpuštění, o tom, jak zoufale potřeboval mít u sebe v dospívání muže. A já si najednou řekla – To mluví o mně? Vždyť pocity, které teď vyjmenovává, se ve mně bijí každý den. A s každou další větou mi to bylo více a více známější. Přišel nával pláče a pak další a další.
Náhoda následovala náhodu (nebo ne? ? ) a já se asi za deset minut potkala s Julem před Domem kultury. Díky své odvážné kamarádce jsem za chvilku stála před ním s prosbou o modlitbu. I když jsem už pláč měla za sebou, najednou jakoby někdo stiskl tlačítko a já se zase rozbrečela jako želva. Chudák Julo asi nejprve nevěděl, která bije, a tak řekl: „Tak, jak se jmenuješ?“ a podíval se mi na jmenovku. Tím jsem se trochu uklidnila a rozesmála a nějak jsem vykoktala, za co se chci vlastně modlit.
„Za mého taťku, prosím.“ A tak jsme tam stáli mezi lidmi, Julo se modlil, a i když kolem nás bylo plno hluku, detailně jsem slyšela každé slovo. Bylo neuvěřitelné, jak mi potom bylo dobře. Večer jsem tuto situaci šla vyřídit ještě k duchovním poradcům a Bůh mi dal do cesty poradce, který měl podobný příběh jako já. Zvláštní, že?
I když jsem až do závěrečné modlitby celý čas na semináři proplakala a neudržela jsem se ani v rozhovoru s duchovním poradcem, nebyl to zoufalý pláč, ani smutný pláč. Byl to pláč, po kterém mi bylo neskutečně dobře. Sice zranitelně, ale dobře.
A víte, co jsem zjistila? Že většina z mých duchovních krizí pocházela z toho, že jsem se vlastní silou pokoušela věci změnit. Změnit svého taťku, změnit sebe, změnit naše chování k sobě. Sama. Ale ona to není ostuda, když si člověk přizná, že na něco nestačí. Vždyť proto jsem se rozhodla pro Boha, ne? Že jsem uznala, že na svůj život nestačím. A i když jsem se usilovně snažila hrát silného člověka, stejně jsem přišla před Boha s pláčem, že to nedávám. A Bůh mi řekl: „To je v pohodě, spolu to zvládneme.“ Proto byly ty slzy osvobozující, protože mě dovedly před Boha, který mě zahrnul láskou. A já Mu můžu jen děkovat, že si použil dva Boží muže, aby skrze ně ke mně promluvil.
A věřím, že i jednou můj taťka před Boha přijde. Přijde s tím, že už sám na svůj život nestačí, přijde s pláčem, po kterém se mu neskutečně uleví. Protože Bůh je věrný.
