Tanec a UNITED. To jsou slova, která se mi už pár let překrývají. Na UNITED mi totiž Pán Bůh dal poznat, že ho můžu oslavovat i tancem.
Nikdy jsem nechodila do baletu, neprotančila dětství v ZUŠce, natož abych byla nějak zkušená ve výrazovém tanci. Jen pár měsíců jsem chodila na pár základních lekcí scéniky. I přesto mi však Pán Bůh na jednom z UNITED, asi v roce 2013, ukázal, že chce, abych mu tančila. Najednou se totiž v programu festivalu objevily workshopy tance a tanečníci byli i součástí programu na hlavní scéně, a to mě nenechalo vůbec v klidu. Hned jsem si rezervovala čas, abych tam mohla být.
No a tak šel čas, workshopů jsem se zúčastnila a byla povzbuzená z té skupiny tanečníků, kteří nás podporovali, ať se nebojíme rozvíjet tanec s Bohem. A tak jsem občas jen náznakem tančila na večerech chval a po UNITED jsem si začala tančit doma, s Pánem Bohem a pro něj. Odkryl se mi tak nový rozměr uctívání, který byl pro mě ale mnohem přirozenější než ty dosavadní.
Na řadu také přišla otázka, co s tím tancem dělat dál. Byla jsem si vědoma toho, že je to dar od Pána Boha. On sám mě některé pohyby naučil a vedl v nich. A tak, když dostáváme od Pána Boha hřivny, přece nechce, aby jen tak ležely ladem a zůstávaly na stejném místě. A tak jsem se začínala modlit, co s tím tancem dělat dál, jak jím jednou sloužit, jak jej rozvíjet. Nemohla jsem to už v sobě prostě nechat a tak jsem se učila nechat se v tanci vést Bohem samotným a – i když s bázní – tančila jsem si někde vskrytu na večerech chval. Bylo neskutečné, kolik radosti ze mě sršelo a kolik věcí jsem si mohla uvědomit.
Už jsem ale po těch pár letech byla nervózní. Vím, že sloužit Bohu tancem mám, ale tak jak Bože, ptala jsem se. V mém okolí moc příležitostí nebylo a kdoví co by na to řekl sbor, myslela jsem si, protože tady v Česku to není moc zvykem. A proto, když se v tomto roce objevila znovu možnost stát se součástí UNITED Dance, přijala jsem od Pána Boha tuto výzvu, a přihlásila se, i když se strachem.
Týdenní soustředění s tanečníky i dalšími umělci jsem si neskutečně užila. Přestože většina tanečníků tančila od dětství a měli s tancem spoustu zkušeností, tady jsme byli na stejné lodi. Společná rána jsme trávili všichni společně v tělocvičně, kde jsme měli ranní ztišení a prostor pro uctívání. Tohle byl pro mě asi nejcennější čas celého týdne, postupně totiž tělocvičnu zaplavil pohyb a mohli jsme tak Bohu svobodně tančit, nebo ho uctívat podle toho, jak jsme to zrovna vnímali. Člověk najednou nebyl jeden v davu, ale tvořili jsme celý dav, společenství oslavující Boha přesně tím, k čemu nás on vedl. Pravdou je, že jsem i během těchto setkávání více zakořenila v Bibli a dostala dar jazyků, což vnímám jako ještě větší rozměr toho všeho.
Jenže UNITED skončil, s ním i UNITED Camp, a tak už bylo a je jen na nás, jak s věcmi, co jsme se zde naučili, naložíme. Díky Bohu, nadšení a touha, kterou mi dal, stále trvá a tak se můžu radovat z toho, jak Pán Bůh postupně otvírá dveře k tanci tam, kde jsem si myslela, že nikdy možnost nebude.
Možná ještě větší radost mám z toho, že Pán Bůh mě skrze tanec mění a nezůstávám stejná. Tanec je pro mě v důsledku jen prostředek toho, jak můžeme světu vydávat evangelium, podporovat ostatní křesťany, uctívat Boha, nechat se proměňovat Bohem a stále se mu přibližovat, což je však možná ještě větší rozměr toho všeho spějící k věčnosti. A o to krásnějším prostředkem tanec pro mě je.
Danča
