Nevím, jak často jste si v životě něčím jistí. Já málokdy, ale s jistotou jsem věděla, že mám jet letos jako dobrovolník na křesťanský festival UNITED. Kdokoliv, kdo mě trochu zná, se divil, a kdo z mých kamarádů mě tam potkal, se ptal, jak to zvládám. Těžký introvert na místě tisíců lidí, zvuků, frmolu, světel a shonu. Neuměla jsem to vysvětlit, ale teď zpětně si troufám říct, že mě tam Bůh prostě chtěl mít, aby mi něco oznámil, ale k tomu se dostanu.
Abych vás uvedla trochu do obrazu, dobrovolníci měli svůj speciální program, každé ráno jsme se setkali a zpívali (s chválící skupinkou mých kamarádů baptistů z Brna), slovo pro nás měl samotný Dave Patty a krom toho jsme měli výsadu, že nás několikrát přišel povzbudit někdo ze zahraničních kapel, která předchozí večer hrála.
Moje práce byla na registraci účinkujících, tedy kapel, řečníků apod., takže jsme se mohla pozdravit se svým superoblíbeným kazatelem Lukášem Targoszem, vyslechnout si pár legrácek od Jula Slováka z kapely eSPé a být pozvána do Londýna od kluků z Faith Child.
Krom světlých chvilek to bylo ale docela náročné a únavné. V pauzách jsem si šla buď lehnout, nebo se toulat Vsetínem a čistit hlavu. Většinou jsem ale stejně narazila na nějaké známé a zašla s nimi na kafe nebo jen tak popovídala na půl cesty. Každý večer jsem se pak stavila aspoň na chvíli na koncert na hlavní scénu na Dolním náměstí.
A teď tedy k věci. Od začátku celého pobytu na UNITED jsem si v různých chvílích hodně intenzivně uvědomovala, jak je Bůh velký. Nechápala jsem, jak přesně a vůbec proč se to děje, ale úplně mě to tam překonávalo, a já jsem si uvědomovala, jak jsem šťastná, že mám Boha a on mě, a že není na světě víc, že Krista nemůže žádný člověk ani žádný sebevětší smutek překonat.
V pátek ráno jsem během své pauzy stihla pár akustických písní, které hrál na hlavní scéně Jon Micah Sumrall (zpěvák z oregonské kapely Kutless, která tam hrála předchozí večer) a během nich i jeho slovo. Když pak na konci zpíval na ztichlém náměstí píseň „How great is our God“ (Jak velký je náš Bůh, v češtině „Jsi Bůh, jsi náš Pán“), úplně mě to s prominutím „rozsekalo“, stála jsem tam a brečela a sama nevěděla, proč, ale nejspíš to bylo vděčností a radostí z toho, že můžu zažívat do hloubi duše, jaká je to pravda. Nikdy jsem necítila Boha tak blízko, bylo to, jako by mě v tu chvíli doslova objímal, Stvořitel vesmíru tam stál se mnou!
Cítila jsem se do té doby už delší dobu v životě tak nějak zaseklá, stagnující. Teď mám odvahu se hnout, i když nevím jak a kam, vím, že Bůh bude se mnou a čekám. Líp teď chápu, že není v životě víc, než On, a tak v modlitbách říkám, nechť se děje vůle jeho v mém životě, ať je to cokoliv…
Tereza
