Příběhy

Dopis z nebe

Už jako dítě jsem vždy měla všechno, co jsem si mohla přát. Rodinu, zázemí, kamarády, značkové oblečení, cestování… a tak jsem si myslela – to je ONO. To, oč tu v životě běží. Mám všechno, tak musím být v životě šťastná. Z nějakého důvodu mi to ale nestačilo. Stále jsem si myslela, že je „něco víc“. Víc věcí? Víc cest? Víc přátel? Víc zážitků? To všechno. Ale ještě víc!

V dospívání pak začalo období „užívání si“. Zkusila jsem, co šlo – kamarády, mejdany, vztahy… Odpověď na moje „myslím, že je něco víc“ pořád žádná.

Když mi bylo 26 a skončil čtyřletý vztah s klukem, který byl pro mě jistotou, bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Vydala jsem se po jiné cestě.

Řekla jsem si: „Když mi doteď nedal odpověď svět materiální, musí být odpověď, kterou hledám, duchovní.“ Tím začaly dva roky hledání v esoterice, new age a seberozvojových seminářích. Sem tam nějaká odpověď přišla. Ale ta jiskřička naděje vedla nakonec do ještě většího zmatku a slepé uličky, nenacházela jsem nic, o co bych se mohla opřít.

V roce 2013 jsem se vydala do světa. S jednou krosnou na zádech a spoustou otázek.

(V kanadské divočině přišla odpověď č. 1 – hula hoop. Plastová obruč. Nevěděla jsem v tu chvíli, co s tím, ale věděla jsem, že to je „ono“. Část mojí odpovědi. Tak jsem začala tančit, učit se a objevovat, co hooping všechno přináší.)

Do cesty mi pak přišla kamarádka, která byla věřící. Po všech těch materiálních i duchovních pokusech jsem byla připravená zkusit i to. Šla jsem s ní do církve a řekla si: „Fajn, to je v pohodě. Vy to říkáte takhle, na východě zas tak, ale všechno je to ve finále to samý. Jde hlavně o lásku.“

S tímhle postojem a s obručí v ruce jsem vyrazila zpátky do Čech. Začala jsem tu učit lekce hoopingu a jen tak pro radost jsem chodila v neděli do církve, protože mě to bavilo. V tu dobu se mi začaly prohlubovat těžké úzkosti, které mi bránily žít naplno. Vždycky jsem v sobě měla touhu žít, užívat si, radovat se, ale tyhle stavy ji ve mně dusily, co to šlo.

Díky obruči jsem se dala dohromady s neziskovkou Hoola for Happiness, která dělá taneční křesťanské projekty po celém světě. Byla jsem do toho nadšená, ale ten křesťanský rozměr šel mimo mě. Chtěla jsem jen tančit a dělat druhým radost. V průběhu dalšího roku jsem častěji a častěji zažívala těžké psychické stavy, až jsem se vzdala – odpověď asi nikdy nenajdu. Jednoho dne jsem seděla ve svém pokoji a psala si deník. Během dvou hodin vznikl tenhle rozhovor.

První otázka byla: „Kdo jsi?“

Odpověď: „Ježíš“.

Moje odpověď: „To kecáš!“

A tak, během patnáctistránkového „dopisu z nebe“, přišla odpověď: „Důvěřuj mi. Miluji tě.“

Uvěřila jsem.

Ta odpověď, kterou jsem celý život hledala, přišla. Je živý, skutečný a má mě rád.

Od té doby stojím na nové cestě plné zkoušek, překážek i pokušení. V roce 2015 jsem se rozhodla pro křest, začala žít aktivně v Církvi a i když se navenek možná zas tolik nezměnilo, uvnitř se píše úplně nový příběh.

Bůh nám vždycky dává svobodu si vybrat. Je pak na nás, jak se k téhle nabídce postavíme, jestli ji vezmeme vážně a začneme aktivně žít podle toho, kterou cestu si zvolíme.