Poslední dobou prožívám různá období spojená se zdravotními komplikacemi, v jejichž důsledku mám několik omezení, a to má vliv také na mou disciplínu. Během festivalu UNITED tudíž i na mé zapojení a nasazení do jeho příprav. Jedná se čistě o praktické věci. Festival běžel v plném proudu, a já si užíval jak přípravy, tak program. V sobotu jsem byl už unavený a hodně jsem přemýšlel nad svým životem, i kvůli pátečnímu semináři „Proč Bůh nezastaví zlo ve světě“, který mne oslovil. Ten den jsem křičel na Boha, a modlil se stylem: „Bože, co ode mě tedy vůbec chceš, když nemůžu tohle a tohle…“ a tak dále. Možná to znáte.
A v ten den, při posledním semináři, hodinu předtím, než jsem měl zamknout prostory, které jsem měl na starost, jsem po jedenácti měsících dostal velký epileptický záchvat. Do této chvíle to zní možná depresivně, ale prožil jsem u toho Boží ochranu, zastavení se, a pokud to byla další zkouška – neudělám krůček zpět. Vždyť Jóbovi se to nevyrovná.
Většinu času jsem u mixpultu seděl sám, a pár minut před záchvatem přišla moje manželka, která si sedla vedle mne (původně chtěla přijít o seminární blok dříve), a která ví, co má v těchto situacích dělat. Během mého záchvatu přišla také jedna modlitebnice z modlitebního týmu a modlila se za mě. Při záchvatu jsem se vůbec neporanil, takže nebylo třeba volat záchranku, a festivalové zodpovědnosti, které jsem měl, převzali jiní.
Při festivalu jsem jezdil na kole, a vedle sebe jsem měl položenou helmu. Zpětně jsem se dozvěděl, že když jsem spadl, hlava se mi položila přímo do helmy. Nejdůležitější je, abych si neporanil hlavu. Rovněž jsem si zpětně přečetl „slovo na den“, které mi chodí denně na mail, a to sobotní bylo: Ty však, Hospodine, jsi okolo mě štít, ty, Slávo má, mou hlavu povznášíš. (Žalm 3:4). Zní to celé možná šílené, ale… Bůh je dobrý!
