V pátek jsem měla jako člen modlitebního týmu službu u karavanu. V průběhu United jsme tam byli k dispozici pro všechny, kdo tam přišel a potřeboval se modlit. Další důvod, proč bylo potřeba, aby u karavanu někdo byl, byl docela obyčejný. Bylo nutné, aby ho někdo hlídal, aby si ho nikdo nespletl s hernou, jako třeba malí kluci, kteří sem velmi rádi chodili. Tvrdili sice, že se chtějí modlit, ale velice rychle se ukázalo, že přišli jenom ze zvědavosti a podobně.
Tak to bylo právě teď. Přiběhli sem kluci a chtěli do karavanu. Dovolila jsem jim to, ovšem s podmínkou, že tam budu s nimi. Po chvilce ale začali zlobit, a tak jsem se s nimi rozloučila. Když odcházeli, všimla jsem si brýlí, které tam ležely na stolku. Vypadaly jako docela obyčejné sluneční brýle, a tak jsem si říkala, jestli si je tam některý z nich neodložil. Bezelstně jsem se jich zeptala, jestli tedy nejsou jejich a pokud ano, ať si je tam nenechají. Jeden z nich po nich hned sáhl, vzal si je a všichni utekli. Moje služba u karavanu za chvilku skončila, vystřídal mě někdo jiný a já jsem odešla jinam. Na epizodu s brýlemi jsem zapomněla. Program UNITED běžel podle plánu, my jsme se modlili s účinkujícími tam, kde zrovna bylo potřeba. Při setkání skupiny modlitebníků ale jedna sestra začala hledat brýle. V tašce je nenašla a jenom tak mimochodem se zmínila, že jsou za 5 000. Vypadají jako obyčejné sluneční, ale jsou dioptrické. Sice jsem si všimla, že je hledá, ale že by to mohly být ty brýle z karavanu, mi nedošlo.
Až večer, když jsem seděla na koncertu na street scéně se mi situace v karavanu znovu vybavila. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně to byly ty brýle, po kterých se majitelka shání. Vyčítala jsem si, že jsem je tak trochu bezmyšlenkovitě těm klukům vlastně nabídla. Zavolala jsem majitelce a setkaly jsme se u karavanu. Modlily jsme se spolu za to, aby se brýle našly a také za to, abychom se mohly setkat s těmi kluky. Vtom nás někdo vyrušil. Většinou nemáme rádi vyrušení při modlitbách, ale tentokrát jsme byly rády. Jeden z té skupiny kluků totiž přišel, aby nám řekl, že jeho kamarád ty brýle má. Braly jsme to jako vyslyšení našich modliteb. Brýle byly na světě, bohužel ale ještě ne u své majitelky. Daly jsme se do vyjednávání a slíbily jsme 100 korun a zmrzlinu, jestli brýle přinesou. Do minuty tam byly. Ještě zkoušeli smlouvat, že by zmrzlinu měl dostat každý z nich, ale to jsme je už zklamaly. Brýle majitelka dostala a pro nás to bylo potvrzení, že Pán Bůh jedná i v takovýchto „obyčejných“ věcech a naše modlitby vyslýchá.
Pavlína z modlitebního týmu
