Letos jsem se znovu moc těšil multižánrový festival UNITED ve Vsetíně, kde jsem již několikrát sloužil jako duchovní poradce, a loni jsem svou účast vynechal. Role duchovního poradce znamená, že jsme připraveni v určené místnosti, kde je možnost vést intimní rozhovory v oddělených kójích, až přijdou účastníci festivalu – většinou hledající či věřící mladí lidé – a chtějí se osobně sdílet o nějakém svém životním boji či zkoušce a modlit se za to.
Tuto službu vždy beru a vnímám jako dvousměrnou: jednak se vydávám do poradenství a pomoci těmto lidem, jednak také přijímám velmi mnoho povzbuzení. To když vidím, kolik mladých lidí dobrovolně – motivovaných v touze, aby jim někdo pomohl vyznat se v různých oblastech života – přijde a během rozhovoru a modliteb je často vidět i posun jejich postojů a vnímání Boha.
Byla to znovu obrovská radost vnímat Boha při díle. Mladí lidé přicházeli s touhou změnit něco ve svém životě a motivováni přijít s tím třeba i za někým, s kým se už neuvidí a koho neznají. I proto někteří, se kterými jsem se při poradenství setkal, vyjadřovali, že to, co mi teď říkají, ještě nikomu neřekli.
Jeden příběh se však trochu vymykal těm ostatním a rád bych jej tu zmínil. Přicházel jsem třetího dne festivalu ráno na směnu poradce a vidím v centru města, kde se festival odehrává, nějaký rozruch. Dva kluci (zhruba 35 let), nevábně vypadající a zjevně opilí, se postrkují s místními rómy a vše se snaží urovnat policisté. Uvědomuji si, jak blízko vedle sebe existují dva duchovní světy: festival s děním naplněným Duchem a běžný rozruch v centru města. Na směnu jsem tentokrát nastoupil venku ve stanu přímo v centru dění.
Po zhruba hodině se ke stanu blíží oni opilí mladíci. Pohrdavě a s legrací komentují dění křesťanského festivalu a když vidí nápis u stanu „DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ“, komentují to slovy: „Hej, pojďme si pro rozhřešení! Tady se pomodlí a dají nám růženec…“ a podobně. Byl jsem první na ráně, tak mě zahrnuli zájmem. Jeden si dokonce přede mne klekl, teatrálně sklonil hlavu a řekl: „Polejte mě svěcenou vodou!“ napadlo mě, že reagoval na můj kelímek s vodou, který jsem měl v ruce na zahnání žízně, tak jsem mu jej – nevěda vůbec, jak na tuto situaci reagovat – vylil za krk.
Byl zjevně překvapen a se zájmem se na mě podíval. Nablízku byli i kolegové poradci, tak jsme po chvíli prázdných debat oddělili oba muže od sebe, protože se jeden před druhým zjevně předváděli a nebylo možno s nimi dohromady pracovat. Já jsem si sedl s jedním a kolega poradce s druhým o kus dál.
Při povídání ten můj klient zvážněl a předkládal mi svůj život. Když vyprávěl, jak vyrůstal v dětském domově a nemá nikoho, měl v očích slzy. Při nabídce Boží pomoci však nereagoval. Po chvíli sledoval o kus dál nevěřícně svého kamaráda, jak s poradcem klečí na zemi a modlí se. Řekl mi: „Jestli ho ten tvůj kolega obrátí k víře, tak to dám 20 korun.“
Když pak přišel jeho kamarád se slzami v očích a slovy: „Ty vole, mě se ulevilo… jako by ze mě všechno spadlo…“ řekl jsem tomu svému: „Asi mi dlužíš 20 korun.“ Dál jsem je už jen viděl, jak spíše potichu a ukázněně procházejí jednotlivá stanoviště festivalu a sledují dění. Nevím, co všechno se v nich mohlo odehrát – to ví jen Bůh – ale v té chvíli se mi do očí hrnuly slzy z toho, jak je On mocen pracovat v srdcích kohokoliv a jak já jsem proti němu malý, nicotný, plný pochybností a nedůvěry.
Martin
