Nepocházím z věřící rodiny, takže jsem se o Bohu dozvídala postupně skrze různé campy. Moje rozhodnutí pro Boha byl proces a defnitivní rozhodnutí jsem udělala na UNITED 2013. Večer běžela upoutávka do poradenského centra a i když jsem žádný konkrétní problém neměla, něco mě tam táhlo. Sebrala jsem odvahu a šla tam. Po dlouhém rozhovoru a modlitbách s duchovním poradcem jsem se plně rozhodla kráčet ve svém životě s Bohem.
Když jsem odevzdala Bohu svůj život, na první pohled se u mě nic nezměnilo. Nikdy jsem nebyla průšvihové dítě. Bůh mě ale začal vnitřně rapidně měnit, začala jsem ho více poznávat, budovat s ním vztah. Po chvíli jsem začala sloužit v církvi. Dal mi ohromně duchovně vyrůst. Zjistila jsem, že to s Bohem chci myslet opravdu vážně a že mu chci patřit na celý život, a tak jsem v létě 2016 zpečetila svou víru křtem.
A žili spolu šťastně až do smrti…
Ne.
Život s Bohem není pohádka. A cesta životem není jen černá a bílá.
Klidná fáze opadla a život s Bohem začínal být postupně čím dál tím větší boj. Udržet si blízký a důvěrný vztah s Bohem se pro mě stávalo těžší a těžší. Cítila jsem vyhoření ze služby, na kterou se začala snášet spousta neoprávněné kritiky, přicházelo mnoho zranění od lidí na různých rovinách a v různých oblastech. Začala jsem pomalu scházet z cesty s Bohem a můj pohled na něj se kvůli těmto událostem začal měnit. Mnoho věcí se mi sypalo a nevnímala jsem od něj, že by mi v těchto věcech chtěl nějak pomoct. Naopak jsem si připadala, jako by mě chtěl ještě víc potopit. Necítila jsem od Boha žádnou podporu. Vnímala jsem Boha jako nějakou vzdálenou nepřátelskou osobu plnou nenávisti vůči mně, kterou vůbec nezajímá, co prožívám. Došla jsem do bodu, kdy jsem cítila, že mě Bůh nemá rád, že na mě dopouští utrpení pro své pobavení a že mi dává do cesty tak těžké věci, ve kterých padám, jen proto, aby se povozil na mojí slabosti. Rozhodla jsem se, že už s Bohem nechci mít nic společného.
A tak jsem si začala žít po svém, odešla jsem z církve a duchovní složku jsem ze svého života úplně vymazala. A měla jsem se opravdu dobře. Na první pohled mi nic nechybělo a cítila jsem se šťastně a svobodně. Postupně jsem ale ztrácela růžové brýle a začínala pociťovat strašnou tíhu, která postupně narůstala. Upadala jsem do depresí, ke kterým na první pohled neexistoval důvod. Měla jsem přece skvělý život! Netrápila mě žádná vážná nemoc, ve škole jsem patřila k premiantům, doma jsem měla skvělé zázemí od milujících rodičů, měla jsem úžasné vyhlídky do života. A přesto jsem postrádala chuť i sílu žít a několikrát jsem si přála, aby to už všechno skončilo. Nabízela se mi možnost jít za Bohem, ale necítila jsem, že by mě vůbec chtěl, že by o mne ještě stál. Pociťovala jsem obrovskou vinu.
Až jednoho večera při vypjaté situaci, kdy už jsem nevěděla, kam dál a jestli to zvládnu, jsem se začala modlit. Po více než půlroce. Zavolala jsem Boha o pomoc.
„Modli se a věř, čekej a věř.“
Klid. Pokoj. Bolest odešla. Mír. Mohla jsem konečně volně dýchat. Tíha na hrudi odešla.
Věta, která mi ten večer zazněla v hlavě, se stala mou hnací silou po další dny, kdy jsem se učila Boha zvát opět do svého života, trávit s ním čas a navazovat vztah. Bůh si mě přitáhl k sobě, uzdravil postupně veškeré rány, které jsem způsobila já i ostatní. Smazal všechny moje špatné nálepky a já smazala všechny špatné nálepky, které jsem ohledně něj měla. Vnímám teď Boha jako milujícího Otce, který dokázal zacelit tu černou díru v mém těle a který nepopsatelně touží po vztahu se mnou a s každým dalším na této planetě. Ukotvil ve mně identitu Boží dcery, která má pro svého Tatínka nevyčíslitelnou hodnotu a která si nemusí Otcovu lásku ničím zasloužit. Vím, že míra jeho lásky není úměrná mojí výkonnosti.
Život s Bohem stále není žádná pohádka. Vnímám ale, že Bůh stojí vedle mne a dává mi sílu, pomáhá mi a podpírá mě.
K.
