Máme velkou radost, když slyšíme, jak Bůh na festivalu jednal ve vašich životech. Vaše příběhy nás velmi povzbuzují a chceme si připomínat, co jsme měli možnost na UNITED s Bohem zažít a vyvýšit tak jeho jméno. Postupně budeme přidávat příběhy některých lidí, kteří byli ochotni je zveřejnit.

Zažil jsi i ty na UNITED něco s Pánem Bohem a chceš se o to podělit s ostatními? Napiš svůj příběh a pošli nám jej emailem.

coins

Asi mi dlužíš 20 korun

 

Letos jsem se znovu moc těšil multižánrový festival UNITED ve Vsetíně, kde jsem již několikrát sloužil jako duchovní poradce, a loni jsem svou účast vynechal. Role duchovního poradce znamená, že jsme připraveni v určené místnosti, kde je možnost vést intimní rozhovory v oddělených kójích, až přijdou účastníci festivalu – většinou hledající či věřící mladí lidé – a chtějí se osobně sdílet o nějakém svém životním boji či zkoušce a modlit se za to.

Tuto službu vždy beru a vnímám jako dvousměrnou: jednak se vydávám do poradenství a pomoci těmto lidem, jednak také přijímám velmi mnoho povzbuzení. To když vidím, kolik mladých lidí dobrovolně – motivovaných v touze, aby jim někdo pomohl vyznat se v různých oblastech života – přijde a během rozhovoru a modliteb je často vidět i posun jejich postojů a vnímání Boha.

Pokračování...
Byla to znovu obrovská radost vnímat Boha při díle. Mladí lidé přicházeli s touhou změnit něco ve svém životě a motivováni přijít s tím třeba i za někým, s kým se už neuvidí a koho neznají. I proto někteří, se kterými jsem se při poradenství setkal, vyjadřovali, že to, co mi teď říkají, ještě nikomu neřekli.

Jeden příběh se však trochu vymykal těm ostatním a rád bych jej tu zmínil. Přicházel jsem třetího dne festivalu ráno na směnu poradce a vidím v centru města, kde se festival odehrává, nějaký rozruch. Dva kluci (zhruba 35 let), nevábně vypadající a zjevně opilí, se postrkují s místními rómy a vše se snaží urovnat policisté. Uvědomuji si, jak blízko vedle sebe existují dva duchovní světy: festival s děním naplněným Duchem a běžný rozruch v centru města. Na směnu jsem tentokrát nastoupil venku ve stanu přímo v centru dění.

Po zhruba hodině se ke stanu blíží oni opilí mladíci. Pohrdavě a s legrací komentují dění křesťanského festivalu a když vidí nápis u stanu „DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ“, komentují to slovy: „Hej, pojďme si pro rozhřešení! Tady se pomodlí a dají nám růženec…“ a podobně. Byl jsem první na ráně, tak mě zahrnuli zájmem. Jeden si dokonce přede mne klekl, teatrálně sklonil hlavu a řekl: „Polejte mě svěcenou vodou!“ napadlo mě, že reagoval na můj kelímek s vodou, který jsem měl v ruce na zahnání žízně, tak jsem mu jej – nevěda vůbec, jak na tuto situaci reagovat – vylil za krk.

Byl zjevně překvapen a se zájmem se na mě podíval. Nablízku byli i kolegové poradci, tak jsme po chvíli prázdných debat oddělili oba muže od sebe, protože se jeden před druhým zjevně předváděli a nebylo možno s nimi dohromady pracovat. Já jsem si sedl s jedním a kolega poradce s druhým o kus dál.

Při povídání ten můj klient zvážněl a předkládal mi svůj život. Když vyprávěl, jak vyrůstal v dětském domově a nemá nikoho, měl v očích slzy. Při nabídce Boží pomoci však nereagoval. Po chvíli sledoval o kus dál nevěřícně svého kamaráda, jak s poradcem klečí na zemi a modlí se. Řekl mi: „Jestli ho ten tvůj kolega obrátí k víře, tak to dám 20 korun.“

Když pak přišel jeho kamarád se slzami v očích a slovy: „Ty vole, mě se ulevilo… jako by ze mě všechno spadlo…“ řekl jsem tomu svému: „Asi mi dlužíš 20 korun.“ Dál jsem je už jen viděl, jak spíše potichu a ukázněně procházejí jednotlivá stanoviště festivalu a sledují dění. Nevím, co všechno se v nich mohlo odehrát – to ví jen Bůh – ale v té chvíli se mi do očí hrnuly slzy z toho, jak je On mocen pracovat v srdcích kohokoliv a jak já jsem proti němu malý, nicotný, plný pochybností a nedůvěry.

Martin

Spolu to zvládneme

 

Jakožto pro dobrovolníka pro mě byl zázrak už to, že jsem si směny zapsala tak, abych mohla okusit vše, co mě v programu zajímalo. V pátek jsem tedy běhala po seminářích, až jsem skončila na jednom, kde jsem vlastně původně vůbec neplánovala být. Nejdřív jsem si myslela, že jsem neschopná si rozplánovat tak toužené volno, ale když se na to dívám teď, říkám si, že Bůh je pěkný vtipálek.

Tak tedy, skončila jsem s kamarádkou na semináři Jula Slováka – „Bůh je věrný“. Konal se v tělocvičně, tak jsem si sedla na parkety dozadu pod žebřiny, dál od všech, a čekala, až si připomenu Boží věrnost. Věřte nebo ne, zrovna v tu chvíli jsem to zoufale potřebovala slyšet. A pak Julo začal.

Pokračování...
Už jen z toho, jak tam stál, s jakou pokorou, na mě dělal dojem muže zlomeného pro Boha. Potom začal mluvit. Pořádně, do hloubky o tom, jaké trápení prožívá, s čím bojuje. A vždy dodal, že je Bůh věrný. Už při tom ve mně byla malá dušička. První slza mi ukápla, když Julo začal mluvit o svém otci, o odpuštění, o tom, jak zoufale potřeboval mít u sebe v dospívání muže. A já si najednou řekla – To mluví o mně? Vždyť pocity, které teď vyjmenovává, se ve mně bijí každý den. A s každou další větou mi to bylo více a více známější. Přišel nával pláče a pak další a další.

Náhoda následovala náhodu (nebo ne? 🙂 ) a já se asi za deset minut potkala s Julem před Domem kultury. Díky své odvážné kamarádce jsem za chvilku stála před ním s prosbou o modlitbu. I když jsem už pláč měla za sebou, najednou jakoby někdo stiskl tlačítko a já se zase rozbrečela jako želva. Chudák Julo asi nejprve nevěděl, která bije, a tak řekl: „Tak, jak se jmenuješ?“ a podíval se mi na jmenovku. Tím jsem se trochu uklidnila a rozesmála a nějak jsem vykoktala, za co se chci vlastně modlit.

„Za mého taťku, prosím.“ A tak jsme tam stáli mezi lidmi, Julo se modlil, a i když kolem nás bylo plno hluku, detailně jsem slyšela každé slovo. Bylo neuvěřitelné, jak mi potom bylo dobře. Večer jsem tuto situaci šla vyřídit ještě k duchovním poradcům a Bůh mi dal do cesty poradce, který měl podobný příběh jako já. Zvláštní, že?

I když jsem až do závěrečné modlitby celý čas na semináři proplakala a neudržela jsem se ani v rozhovoru s duchovním poradcem, nebyl to zoufalý pláč, ani smutný pláč. Byl to pláč, po kterém mi bylo neskutečně dobře. Sice zranitelně, ale dobře.

A víte, co jsem zjistila? Že většina z mých duchovních krizí pocházela z toho, že jsem se vlastní silou pokoušela věci změnit. Změnit svého taťku, změnit sebe, změnit naše chování k sobě. Sama. Ale ona to není ostuda, když si člověk přizná, že na něco nestačí. Vždyť proto jsem se rozhodla pro Boha, ne? Že jsem uznala, že na svůj život nestačím. A i když jsem se usilovně snažila hrát silného člověka, stejně jsem přišla před Boha s pláčem, že to nedávám. A Bůh mi řekl: „To je v pohodě, spolu to zvládneme.“ Proto byly ty slzy osvobozující, protože mě dovedly před Boha, který mě zahrnul láskou. A já Mu můžu jen děkovat, že si použil dva Boží muže, aby skrze ně ke mně promluvil.

A věřím, že i jednou můj taťka před Boha přijde. Přijde s tím, že už sám na svůj život nestačí, přijde s pláčem, po kterém se mu neskutečně uleví. Protože Bůh je věrný.

L.

spolu_to_zvladneme
epilepsie

Co ode mě vůbec chceš?

 

Poslední dobou prožívám různá období spojená se zdravotními komplikacemi, v jejichž důsledku mám několik omezení, a to má vliv také na mou disciplínu. Během festivalu UNITED tudíž i na mé zapojení a nasazení do jeho příprav. Jedná se čistě o praktické věci. Festival běžel v plném proudu, a já si užíval jak přípravy, tak program. V sobotu jsem byl už unavený a hodně jsem přemýšlel nad svým životem, i kvůli pátečnímu semináři „Proč Bůh nezastaví zlo ve světě“, který mne oslovil. Ten den jsem křičel na Boha, a modlil se stylem: „Bože, co ode mě tedy vůbec chceš, když nemůžu tohle a tohle…“ a tak dále. Možná to znáte.

A v ten den, při posledním semináři, hodinu předtím, než jsem měl zamknout prostory, které jsem měl na starost, jsem po jedenácti měsících dostal velký epileptický záchvat. Do této chvíle to zní možná depresivně, ale prožil jsem u toho Boží ochranu, zastavení se, a pokud to byla další zkouška – neudělám krůček zpět. Vždyť Jóbovi se to nevyrovná.

Pokračování...
Většinu času jsem u mixpultu seděl sám, a pár minut před záchvatem přišla moje manželka, která si sedla vedle mne (původně chtěla přijít o seminární blok dříve), a která ví, co má v těchto situacích dělat. Během mého záchvatu přišla také jedna modlitebnice z modlitebního týmu a modlila se za mě. Při záchvatu jsem se vůbec neporanil, takže nebylo třeba volat záchranku, a festivalové zodpovědnosti, které jsem měl, převzali jiní.

Při festivalu jsem jezdil na kole, a vedle sebe jsem měl položenou helmu. Zpětně jsem se dozvěděl, že když jsem spadl, hlava se mi položila přímo do helmy. Nejdůležitější je, abych si neporanil hlavu. Rovněž jsem si zpětně přečetl „slovo na den“, které mi chodí denně na mail, a to sobotní bylo: Ty však, Hospodine, jsi okolo mě štít, ty, Slávo má, mou hlavu povznášíš. (Žalm 3:4). Zní to celé možná šílené, ale… Bůh je dobrý!

Introvert na festivalu

 

Nevím, jak často jste si v životě něčím jistí. Já málokdy, ale s jistotou jsem věděla, že mám jet letos jako dobrovolník na křesťanský festival UNITED. Kdokoliv, kdo mě trochu zná, se divil, a kdo z mých kamarádů mě tam potkal, se ptal, jak to zvládám. Těžký introvert na místě tisíců lidí, zvuků, frmolu, světel a shonu. Neuměla jsem to vysvětlit, ale teď zpětně si troufám říct, že mě tam Bůh prostě chtěl mít, aby mi něco oznámil, ale k tomu se dostanu.

Abych vás uvedla trochu do obrazu, dobrovolníci měli svůj speciální program, každé ráno jsme se setkali a zpívali (s chválící skupinkou mých kamarádů baptistů z Brna), slovo pro nás měl samotný Dave Patty a krom toho jsme měli výsadu, že nás několikrát přišel povzbudit někdo ze zahraničních kapel, která předchozí večer hrála.

Pokračování...
Moje práce byla na registraci účinkujících, tedy kapel, řečníků apod., takže jsme se mohla pozdravit se svým superoblíbeným kazatelem Lukášem Targoszem, vyslechnout si pár legrácek od Jula Slováka z kapely eSPé a být pozvána do Londýna od kluků z Faith Child.

Krom světlých chvilek to bylo ale docela náročné a únavné. V pauzách jsem si šla buď lehnout, nebo se toulat Vsetínem a čistit hlavu. Většinou jsem ale stejně narazila na nějaké známé a zašla s nimi na kafe nebo jen tak popovídala na půl cesty. Každý večer jsem se pak stavila aspoň na chvíli na koncert na hlavní scénu na Dolním náměstí.

A teď tedy k věci. Od začátku celého pobytu na UNITED jsem si v různých chvílích hodně intenzivně uvědomovala, jak je Bůh velký. Nechápala jsem, jak přesně a vůbec proč se to děje, ale úplně mě to tam překonávalo, a já jsem si uvědomovala, jak jsem šťastná, že mám Boha a on mě, a že není na světě víc, že Krista nemůže žádný člověk ani žádný sebevětší smutek překonat.

V pátek ráno jsem během své pauzy stihla pár akustických písní, které hrál na hlavní scéně Jon Micah Sumrall (zpěvák z oregonské kapely Kutless, která tam hrála předchozí večer) a během nich i jeho slovo. Když pak na konci zpíval na ztichlém náměstí píseň „How great is our God“ (Jak velký je náš Bůh, v češtině „Jsi Bůh, jsi náš Pán“), úplně mě to s prominutím „rozsekalo“, stála jsem tam a brečela a sama nevěděla, proč, ale nejspíš to bylo vděčností a radostí z toho, že můžu zažívat do hloubi duše, jaká je to pravda. Nikdy jsem necítila Boha tak blízko, bylo to, jako by mě v tu chvíli doslova objímal, Stvořitel vesmíru tam stál se mnou!

Cítila jsem se do té doby už delší dobu v životě tak nějak zaseklá, stagnující. Teď mám odvahu se hnout, i když nevím jak a kam, vím, že Bůh bude se mnou a čekám. Líp teď chápu, že není v životě víc, než On, a tak v modlitbách říkám, nechť se děje vůle jeho v mém životě, ať je to cokoliv…

Tereza

introvert
tanec

Tančit pro Boha

 

Rozhodla jsem se napsat toto svědectví, protože mám obrovskou radost. Nechci si to nechat pro sebe, chci se se všemi, co si to přečtou, podělit o to, co jsem mohla prožít před pár dny. Strávila jsem totiž osm dní na Vsetíně, kde probíhal už poněkolikáté multižánrový křesťanský festival United. Již pár let vedle festivalu fungovala skupina United Dance, kterou založila Aneta Morales. Letos se z United Dance stal pětidenní United Camp, který se skládal z tanečníků (dvě skupiny – hip hop a scénický tanec), hudebníků a výtvarníků, a vyústil do účinkování na samotném festivalu. Já jsem byla přihlášená do skupiny scénického tance (o ní teda budu hlavně psát), kde tančilo 12 dívek.

Bylo to něco úžasného! Nic tak krásného jsem snad ještě v životě nezažila. Na camp jsem jela plná obav z toho, že jsem tam nikoho neznala a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Bála jsem se, jak budu prožívat týden mezi protestanty a evangelíky, nebudu tam třeba sama katolička? Netušila jsem, co mě čeká…

Pokračování...
Skvělé bylo, že navázat přátelství nebyl žádný problém a po pár dnech jsem měla pocit, že se s některými lidmi znám snad už roky. Všichni byli neuvěřitelně přátelští a milí. Navzájem jsme si pomáhali a podporovali se. Jelikož pocházím z profesionálního tanečního prostředí, celý život se pohybuji ve sféře, která je plná nepřejícnosti a konkurence. Tady jsme najednou všichni táhli za jeden provaz. Navzájem jsme se chválili se a dodávali si odhodlání. Modlili jsme se za sebe a každý den jsme si říkali, co prožíváme, co nás těší a co nám vadí, takže jsme o sobě věděli mnoho věcí.

Abych se dostala k samotnému tanci, každé ráno jsme začínali společnými chválami, kde jsme byli nabádáni k tomu, abychom se nebáli tančit. Mohli jsme použít prapory, šátky, zároveň jsme směli jen tiše číst Bibli, malovat, či zpívat… První den tančit nešlo snadno, ale další dny to ze mě úplně tryskalo. Chtěla jsem tančit Bohu. Od něho mám ten dar. Nebyla jsem zvyklá ze svého prostředí projevovat takto víru a bylo to krásné! Konečně jsem si uvědomila, že tanec není jen dřina a honba za úspěchy, za neustálým zdokonalováním, ale že to je dar, kterým můžu chválit Boha!

Během pěti dnů campu jsme nacvičovali a pilovali choreografii, kterou jsme pak měli předvést na hlavní scéně během festivalu. Rozumíte, na hlavní scéně! Tam kde vystupovali eSPé, Kutless, Faith Child nebo například Divine Attraction. A před několika tisíci lidmi! Samotný festival jsme tedy nestrávili jako klasičtí účastníci, přestože jsme taky měli možnost zúčastnit se některých programů, ale jako ti kteří slouží. A naší prioritou bylo vystoupení, workshopy, které jsme vedli a podobně. Byl to pro mě úžasný pocit, být součástí toho obrovského díla. Na vystoupení jsem se těšila a zároveň se děsila. Modlili jsme se zato, abychom se dokázali přestat bát, a abychom vystoupení tančili pro Boha. Když jsem tancovala a viděla všechny ty obličeje, všechny ty tváře, oči, všechny ty lidi, kteří přišli společně chválit Pána, zaplavilo mě štěstí. Nejenže jsem na campu a festivalu mohla poznat naprosto úžasné nové lidi, také jsem našla nový rozměr tance, a opět jsem si uvědomila, jak dobré je Bohu sloužit.

Ale hlavně jsem se opět setkala zblízka i s tím nejdůležitějším, s Bohem. Skrze chování všech lidí, kteří se nebáli sloužit celým svým životem, díky kapelám, díky tanci, díky umění… jsem prožila neskutečný čas, za který jsem neuvěřitelná vděčná a těším se na to, jak dále ovlivní můj život.

Monika

Nespoutaný pornem

 

S pornem jsem se seznámil už ve svých patnácti letech. V tomto věku jsem také postupně stále více poznával Boha. Zpočátku jsem nevěděl, proč je porno tak špatné. Přišlo mi to jako bezva únik od reality, v níž jsem si připadal neschopný, zavržený a beznadějný, protože ve třídě jsem byl vždy z různých důvodů terčem posměchu.

Postupem času jsem si ale uvědomoval, jak špatné porno ve skutečnosti je a také to, že s ním nedokážu jen tak jednoduše přestat. Nesčetněkrát jsem proti této své touze bojoval, ale nakonec jsem stejně podlehl a potom jsem si připadal ještě mnohem více neschopný, beznadějný… a neměl jsem nic, čím bych své jednání omluvil. Čím více jsem poznával Boha, tím více jsem byl schopen odolávat. Jenže ta zlá touha tu vždy byla a už se jí asi nezbavím.

Pokračování...
Zlomový bod nastal loni na festivalu UNITED, který měl příhodné téma Nespoutaný. Pár dní před festivalem jsem měl opět slabší chvilku a podlehl jsem, přestože jsem věděl, že si to budu potom vyčítat – a taky že ano. Byl jsem zase na dně a nezmohl se na víc, než:„ Bože, co mám se sebou dělat?!“ A na UNITED jsem to pochopil.

Na semináři Marka Macáka o pornu jsem si uvědomil, že se docela shoduji s profilem člověka závislého na pornu a že si sám nepomůžu. Proto jsem další den Marka vyhledal a všechno mu řekl. Nebylo pro mě vůbec jednoduché za ním jít. Odhodlával jsem se asi hodinu, ale pak jsem si řekl, že pokud to neudělám, budu si to vyčítat. Marek si mě vzal stranou, vyslechl mě a doporučil skvělého psychologa v mém okolí, který mi hodně pomohl a dnes jsem z toho již venku.

Za uplynulý rok jsem se ve své víře posunul o obrovský kus a pochopil jsem, že Bůh mě může od základu proměnit a posílit bez ohledu na to, jak špatně si připadám. Když si vzpomenu, kde jsem byl tehdy před rokem, a vidím, kde jsem teď, chválím Boha za to, jak mě neuvěřitelně proměnil.

nespoutany_pornem
bozi_hlas_je_zpatky

Boží hlas je zpátky!

 

V červnu před prázdninami jsem se konečně odhodlala a zašla za knězem v naší farnosti s tím, že bych chtěla začít chodit s kamarády do přípravy na biřmování, ačkoliv nejsem pokřtěná. Vyprávěla jsem mu svůj příběh o tom, jak mi Bůh do cesty poslal věřícího kluka a změnil tak můj život. O tom, jak jsme se s Bohem poznali. Bohužel reakce tohoto kněze nebyla přesně taková, jakou jsem si představovala. V podstatě mi řekl, že s Bohem nemluvím, že to je moje podvědomí a povídám si sama se sebou. A ať se v září stavím, třeba si mě bude pamatovat…

Bylo mi hrozně. Takže všechno o čem jsem si s Bohem povídala, se vlastně nestalo? Všechny myšlenky, které mi Bůh řekl, jsou jenom moje podvědomí? Mluvím tedy vůbec s Bohem? Existuje vůbec Bůh?

Pokračování...
Ačkoliv jsem po pár dnech tomuto knězi odpustila a uvědomila si, že se za něj musím spíše modlit, než na něj být naštvaná, stejně mi všechny tyto otázky vrtaly v hlavě. Snažila jsem se na toto setkání zapomenout, dělat jako by se nic nestalo a žít s Bohem dál. Ale nešlo to. Bála jsem se Boha poslouchat. Slyšela jsem ten hlas, ale říkala jsem si: „Ne neposlouchej ho, to není Bůh, to si jen něco domýšlíš.“ A víte jak to je. Když přestanete někoho poslouchat, on přestane mluvit.

Najednou jsem si uvědomila, že Boha vůbec nevnímám. Neslyším jeho hlas, nekomunikuji s ním každý den. Bojím se. Bojím se, že Bůh není.

Myslela jsem si, že na Světových dnech mládeže v Krakově se to zpraví, ale bohužel. Tak nějak jsem je prožila s přáteli, ale bez toho nejlepšího – Ježíše.

Léto utíkalo a UNITED se blížil. Nemohla jsem se dočkat. Konečně je to tu, poprvé vyrážíme s kamarádkou na celý program. Trošku nevíme co čekat, ale moc se těšíme!

Už když přijíždíme do Vsetína, jakoby nás víra praštila do nosu. 🙂 Kamkoliv se podíváš, věřící mladí lidé. To ani není možné. Kde se všichni berou? Vsetín se proměňuje v město Ježíšových fanoušků. Všude cítíš Boha a na každém rohu potkáváš nové kamarády, a co chvilku se modlíš, prostě jen tak, s kýmkoliv, nehledě na věk, pohlaví, nebo církev. Máte prostě stejného přítele – Ježíše. A to je to hlavní.

Při všech těch přednáškách, seminářích, koncertech, setkáních si uvědomuji, že Bůh skutečně existuje. Uf! Možná Vám to přijde vtipné, ale byla to celkem dost úleva. 🙂

Ať už se ale dostanu k tomu hlavnímu. UNITED utekl rychleji než voda a najednou stojíme poslední den na posledním koncertě – Lamačských chval. Nikdy předtím jsem je neslyšela, ale prý jsou dobří… Pokud někdo z Vás na jejich koncertě byl, pak si jistě dokáže představit tu atmosféru. Neuvěřitelné, překrásné, chválící písně. Jednoduché texty, které se neustále opakují a vy tak můžete zpívat „Pánu Bohu do oken“. Při předposlední písni už to nevydržím. Pohlcená emocemi padám na kolena a brečím. Děkuji Bohu za všechno, co pro mě udělal, za to, co mi dal, za to, že mě tak moc miluje. A v tom uslyším: „Neopakuj staré chyby.“ Zčista jasna, naprosto zřetelně, naprosto mimo moje myšlenky. Boží hlas je zpátky! Hurá!

Můj život zase pomalu začal dávat smysl. Srdce se mi zaplnilo Bohem a já se mohla vrátit do reálného života s klidem v duši. Za dva týdny jsem však pochopila, že tento příběh pro mě na UNITED neskončil. Na konci prázdnin jsme se vydali na dovolenou do Českého Švýcarska. Při jednom z výšlapů jsme se ocitli na Křížové hoře v Jiřetíně pod Jedlovou, kde je překrásná křížová cesta skládající se ze zděných kapliček. Je to jedno z těch míst, které si nadšeně prohlížíte a říkáte si: „Páni.“ Z ničeho nic se zastavuji u sedmého zastavení a ptám se přítele: „Jak se to vlastně modlí, taková křížová cesta?“ Můj osobní Boží průvodce mi vysvětluje co a jak, vytahuje mobil a hledá modlitbu křížové cesty. Začíná předčítat text sedmého zastavení a končí slovy: „… a neopakuj staré chyby.“

Od té doby jsem už našla a přečetla spoustu modliteb křížové cesty, ale nikdy jsem nenašla tu, kterou přítelův mobil v ten okamžik vybral.

Náhoda? Jednou jsem někde četla, že náhoda je jen jeden ze způsobu Boha, jak zůstat v anonymitě. A teď už to vím určitě! V tu chvíli mi jen tekly slzy dojetím. Věděla jsem, že všechno, co se má stát, se stane. Bůh má pro mě plán.

Pokud jste dočetli až sem, chci Vás poprosit o jednu důležitou věc. Pomodlete se prosím za všechny, kteří se podílejí na přípravě UNITED. Tento festival mění lidem životy. Je to to nejmenší a zároveň to největší, co jim můžeme dát. 😉 Díky!

V.

Proměna skrze tanec

 

Tanec a UNITED. To jsou slova, která se mi už pár let překrývají. Na UNITED mi totiž Pán Bůh dal poznat, že ho můžu oslavovat i tancem.

Nikdy jsem nechodila do baletu, neprotančila dětství v ZUŠce, natož abych byla nějak zkušená ve výrazovém tanci. Jen pár měsíců jsem chodila na pár základních lekcí scéniky. I přesto mi však Pán Bůh na jednom z UNITED, asi v roce 2013, ukázal, že chce, abych mu tančila. Najednou se totiž v programu festivalu objevily workshopy tance a tanečníci byli i součástí programu na hlavní scéně, a to mě nenechalo vůbec v klidu. Hned jsem si rezervovala čas, abych tam mohla být.

Pokračování...
No a tak šel čas, workshopů jsem se zúčastnila a byla povzbuzená z té skupiny tanečníků, kteří nás podporovali, ať se nebojíme rozvíjet tanec s Bohem. A tak jsem občas jen náznakem tančila na večerech chval a po UNITED jsem si začala tančit doma, s Pánem Bohem a pro něj. Odkryl se mi tak nový rozměr uctívání, který byl pro mě ale mnohem přirozenější než ty dosavadní.

Na řadu také přišla otázka, co s tím tancem dělat dál. Byla jsem si vědoma toho, že je to dar od Pána Boha. On sám mě některé pohyby naučil a vedl v nich. A tak, když dostáváme od Pána Boha hřivny, přece nechce, aby jen tak ležely ladem a zůstávaly na stejném místě. A tak jsem se začínala modlit, co s tím tancem dělat dál, jak jím jednou sloužit, jak jej rozvíjet. Nemohla jsem to už v sobě prostě nechat a tak jsem se učila nechat se v tanci vést Bohem samotným a – i když s bázní – tančila jsem si někde vskrytu na večerech chval. Bylo neskutečné, kolik radosti ze mě sršelo a kolik věcí jsem si mohla uvědomit.

Už jsem ale po těch pár letech byla nervózní. Vím, že sloužit Bohu tancem mám, ale tak jak Bože, ptala jsem se. V mém okolí moc příležitostí nebylo a kdoví co by na to řekl sbor, myslela jsem si, protože tady v Česku to není moc zvykem. A proto, když se v tomto roce objevila znovu možnost stát se součástí UNITED Dance, přijala jsem od Pána Boha tuto výzvu, a přihlásila se, i když se strachem.

Týdenní soustředění s tanečníky i dalšími umělci jsem si neskutečně užila. Přestože většina tanečníků tančila od dětství a měli s tancem spoustu zkušeností, tady jsme byli na stejné lodi. Společná rána jsme trávili všichni společně v tělocvičně, kde jsme měli ranní ztišení a prostor pro uctívání. Tohle byl pro mě asi nejcennější čas celého týdne, postupně totiž tělocvičnu zaplavil pohyb a mohli jsme tak Bohu svobodně tančit, nebo ho uctívat podle toho, jak jsme to zrovna vnímali. Člověk najednou nebyl jeden v davu, ale tvořili jsme celý dav, společenství oslavující Boha přesně tím, k čemu nás on vedl. Pravdou je, že jsem i během těchto setkávání více zakořenila v Bibli a dostala dar jazyků, což vnímám jako ještě větší rozměr toho všeho.

Jenže UNITED skončil, s ním i UNITED Camp, a tak už bylo a je jen na nás, jak s věcmi, co jsme se zde naučili, naložíme. Díky Bohu, nadšení a touha, kterou mi dal, stále trvá a tak se můžu radovat z toho, jak Pán Bůh postupně otvírá dveře k tanci tam, kde jsem si myslela, že nikdy možnost nebude.

Možná ještě větší radost mám z toho, že Pán Bůh mě skrze tanec mění a nezůstávám stejná. Tanec je pro mě v důsledku jen prostředek toho, jak můžeme světu vydávat evangelium, podporovat ostatní křesťany, uctívat Boha, nechat se proměňovat Bohem a stále se mu přibližovat, což je však možná ještě větší rozměr toho všeho spějící k věčnosti. A o to krásnějším prostředkem tanec pro mě je.

Danča

dancer-2
spolu-to-zvladneme

Střípky z UNITED

 

Chtěl bych vyjádřit vděčnost Pánu Bohu za pár malých střípků, na kterých můžeme vidět Jeho působení na festivalu UNITED. Byť jsou to na první pohled malé věci, věřím, že zde působí ve velkém.

Prvním takovým důkazem je pro mě to, jak Bůh může konat, nabídneme-li se mu do služby. Jedna mladá slečna doktorka, která ještě jako studentka slyšela o mém vyprávění o UNITED, se rozhodla přijet na festival sloužit jako dobrovolník – zdravotník. Při jedné příležitosti se setkala s kamarádem a začali si spolu povídat. Svěřil se jí, že se svou ženou nemohou mít děti a ona na konci rozhovoru řekla: „Pojďme se za to spolu pomodlit.“ Uběhlo devět měsíců a přišla mi od ní zpráva: „17. 5. 2016 se narodila zdravá dcera do rodiny mého kamaráda, se kterým jsem se loni na UNITED modlila za přírůstek do rodiny, o který se už dlouhou dobu (roky) snažili. Je to devět měsíců od UNITED. Tak Bůh koná.“

Pokračování...
UNITED 2016 se již rozhodla strávit jako účastnice. Opět jsme se setkali a na náměstí potkali onoho šťastného tatínka. Chvíli si spolu povídali a tentokrát on nabídl svou modlitbu jí. Chtěla se modlit za svého budoucího partnera. Uběhlo šest měsíců a došla mi od ní další zpráva. Že potkala kluka, se kterým se názorově shodla v tolika věcech, jako zatím s žádným. Tak čekám na devátý měsíc, zda se v něm třeba nepotvrdí, že tohle byl pro ni ten pravý vymodlený!:-)

Dalším důkazem Božího jednání pro mě bylo vyprávění jednoho kluka, který sloužil na UNITED v týmu modlitebníků. Přišla za nimi jedna paní, která měla rakovinu a množství metastází. Jedna z modlitebnic ji po jejím vyprávění o bolesti, kterou prožívá, na místo slov modliteb jen objala. Tato paní šla později na vyšetřeni a v jejím těle nebyla ani stopa po rakovině.

Další příběh se odehrál, když jsem šel v průběhu večerního koncertu na WC. Cestou jsem potkal jednoho kluka o berlích, který se mnou chtěl mluvit. Uvědomil jsem si, že Pán Bůh má naplánovaný i čas mého odchodu na WC. Šli jsme spolu něco sníst a sednout si. Najednou se kolem nás vynořila skupina lidí, která mu nabízela modlitby za uzdravení. Rozpoutal se rozhovor, kdy on sám říkal, že tohle, co my vidíme, nepovažuje za to nejpodstatnější. Ano, když Bůh bude chtít, tak jej může uzdravit. Ale on si již za více než dvacet let na své omezení zvykl – na život o berlích a částečně na vozíku. Co je pro něj mnohem důležitější, je dennodenní uzdravování jeho nitra Boží láskou. Žasl jsem nad vnitřní pevností a zakotveností v Bohu navenek nemocí spoutaného mladého člověka, který ale nás zdravé zahanbil vnitřní nespoutaností.

A na závěr – můj seminář na festivalu byl o negativech v hudbě. Nedávno mi přišel e-mail, že mnoho věcí, které zde zazněly, pomohly dotyčnému k návratu do církve.

Bůh si může použít jakékoliv naše slovo, jakékoliv naše zastavení se s někým, naši modlitbu s někým nebo za někoho, když se mu nabídneme do služby. A na UNITED mi to Pán Bůh potvrzuje – když se můžu dozvědět, co někdo díky takovým okamžikům prožil.

Pavel